Zrušená fontána před budovou bývalého Federálního shromáždění

Wilsonova 2, čp. 52, Vinohrady, Praha 1

V roce 1963 byla vypsána neveřejná, jen pro vyzvané autory určená soutěž na přestavbu objektu burzy na sídlo Parlamentu, tehdy Federálního shromáždění. Vypisovatelé nakonec vybrali osvědčené a invenční tvůrce a dostali řadu skvělých námětů. Z nich nejvíce ocenili projekt Karla Pragera, Jiřího Albrechta a Jiřího Kadeřábka. Ti navrhovali dům nad domem, kdy budova burzy ze 30. let neměla být dostavbou zásadně dotčena. Proto byla zvolena na svou dobu velmi odvážná konstrukce, která nad původním objektem na čtyřech Vierendelových nosnících fixovaných na čtveřici subtilních sloupů nese všechno nové - burza nesměla být nejen proměněna, nesměla být ani přetížena. Navíc pod budovou se začaly razit tunely metra. 
Autoři počítali s tím, že sídlo Federálního shromáždění bude v dané budově jen dočasně. Předpoklad, že komplex Parlamentu jednou vyroste na vhodnějším místě, vedl k tomu, že vítězný návrh byl následně rozpracováván ve dvou variantách. První, aktuální se vztahovala k sídlu Parlamentu. Druhá počítala se vznikem novostavby (pravděpodobně na Letné) s tím, že z objektu nad Václavským náměstím se stane centrum kulturního, společenského a kongresového života v Praze. Tím šlo také ospravedlnit jinak nesmyslnou souvislost Federálního shromáždění a tehdejšího Smetanova divadla. Souvislost to byla nejen územní, ale skutečně provozní, kdy v nové části Parlamentu bylo umístěno divadelní zázemí. Půdorysný plán výsledné podoby Parlamentu nasvědčuje tomu, že architektura byla pro svůj účel skvostně připravena. Velký jednací sál měl všechny parametry koncertní síně s dobrou akustikou, vedle toho mohl fungovat jako kongresové centrum s tlumočnickým zařízením a s potřebnou technikou. Předsálí byly vtisknuty všechny atributy slavnostního foyer, na které navazovala potenciální výstavní síň, knihovna, klubovny anebo restaurace. V přistavěné části vedle Národního muzea autoři rozložili různě veliké klubové či konferenční sály a sálky, v nejvyšší části zase bylo dostatek kongresových kanceláří, místo pro velkou restauraci s vyhlídkou na Prahu a velký výstavní sál. Dokonce i v průběhu stavby vyvolaná změna - nutnost doplnit parlamentní zasedací místnosti ještě o jeden velký sál - ukázala velkou flexibilitu projektu (ostatně právě v "dodatečných" partiích se usadil hlavní stan rozhlasové stanice Radio Free Europe / Radio Liberty). 
Stavební práce skončily až počátkem 70. let, což se podepsalo na výtvarné náplni objektu. Původní záměr počítal s tím, že dočasné Federální shromáždění a budoucí kulturní centrum budou vybaveny díly špičkových umělců. Většina z nich ovšem byla v době normalizace pro takové umístění svých děl nežádoucí. Společenství kolem architektů ještě dokázalo prosadit, aby vyřazení autoři (mj. Miloslav Chlupáč či Vladimír Preclík) nebyli nahrazeni průměrnými konformními autory, ale aby se do parlamentní budovy dostala umělecká díla mistrů 1. poloviny 20. století - tak se například ve vstupní části ocitla plastika Rodina od Otto Gutfreunda. 
Architekti zároveň do prostoru před hlavní vstup navrhli moderně vyhlížející fontánu. Je těsně pod úrovní okolní dlažby a tvoří ji velký nepravidelný bazén, v hlavní části doplněný kovovými rourami a tryskami. Vnější i vnitřní obklady bazénů, stejně jako přilehlé desky laviček, jsou vyrobeny z leštěného šluknovského syenitu. Fontána byla naposledy v provozu někdy koncem 80.tých let. Z důvodu prosaků do prostor metra se později neprovozovala.
(rád bych poděkoval Radkovi Miřáckému z RFE/RL za fotografie)

Marcela Bukovanská - Drahomíra Březinová - Irena Dudková - Václav Rybařík. Praha kamenná : přírodní kameny v pražských stavbách a uměleckých dílech Vyd. 1. Praha: Národní muzeum Praha, 1996